Dost často pracuju z domova.

Což je problém.

Takhle se prolíná můj osobní prostor s mojí prací.

Například, už rána, od sedmi do osmi, odepisuju na maily, pak si dám snídani, potom ještě chvilku pracuju a pak jedu do kanceláře, nebo na nějakou schůzku.

Zbytek dne je většinou o chození sem a tam a vyřizování různejch věcí.

Není to dokonalý, proto se snažím mít každý den jasně strukturovaný. Je to druh sebezáchovy. Mám naplánovaný, co chci ten den udělat, ale ne vždycky se mi to daří.

To souvisí i s mojí tendencí k chaosu. Čtvrt dne se soustředím na něco, pak se rozhodnu a dělám něco jinýho a pak zase něco jinýho. Někdy se zase snažím dělat všechno najednou, což je vůbec to nejhorší.

To souvisí s kontrolou času.

Chtěla bych každý den začít v devět a skončit v pět nebo šest, ale díky té mé povaze začínám mnohem dřív a končím mnohem pozdějš.

Zároveň za to může ten druh práce, co dělám.

Někdy musím na setkání s klientem, pak zase musím do kanceláře vyřizovat maily, pak znova setkání s klientem, pak znova maily.

Hodně často přemejšlím, jestli vlastně prokrastinuju nebo ne.

Mám třeba sedm emailovejch adres, který spravuju. To jsou adresy organizací, který jsem založila nebo pro ně pracuju. Na každou mi chodí spoustu mailů. A tak strávím většinu času tím, že vyřizuju poštu a nic neprodukuju.

To mi občas leze na nervy.

Já potřebuju plánovat věci dopředu, ale pořád se nacházím v takovým pracovním zahlcení, že jenom reaguju a nikdy se nedostanu k tomu něco udělat.

Pořád řeším deset věcí najednou a nic pořádně.

Vlastně nevím, kdo ten tlak vytváří. Jestli to jde z mého okolí nebo si za to můžu sama.

Myslím, že to bude spíš ta druhá varianta.

Taky je to otázka financí.

Hrozně bych si přála mít jednu práci v neziskovým sektoru, ale to není možný. To je ten důvodu, proč mám tolik zaměstnání. Chci dělat, co mě baví ale zároveň si na to musím vydělat.

Tak se snažím všechnu tu práci zvládat. Za což se obdivuju.

Ale na druhou stranu si říkám - to je hrozné, jako bych v něčem soutěžila, někomu něco dokazovala.

Taky pracuju o víkendu, aspoň jeden den.

Většinou organizuju psychoterapeutické výcviky, kterých se i sama účastním.

To zabere celý víkend. Plus nějaké dny navíc.

To je můj volný čas.

Taky chodím dvakrát týdně zvedat činky do ženské tělocvičny.

Je to zajímavá subkultura, hodně potetovaná.

Všichni tam chodí normálně oblečený - tepláky, triko, to je všechno. Což je velkej rozdíl od ostatních fitek.

Před pár lety jsem byla ve fitness centeru v Kotvě. A to bylo fakt náročný. Protože ty holky byly super oblečený. Všechny měli speciální oděvy a další vychytávky. Já jsem na ně koukala a říkala jsem si - To je hodně zajímavý. Měly třeba rozpuštěné vlasy, což je při cviční strašně nepraktický.

Vlastně tam šli za úplně jiným účelem než cvičit.

Do té ženské tělocvičny chodím se ségrou. Je to způsob, jak se s ní vidět, něco s ní dělat.

Ještě chodím na výlety, nebo na procházky.

Třeba do Stromovky.

S přítelem se tam projdem a na konci si dáme pivo ve Vozovně.

To je moment, kdy si konečně odpočinu, všechno ze mě spadne.

Tenhle čas mám fakt ráda.

Nejraději bych oddělila volný čas, který trávim sama se sebou, od toho, kdy jsem ve společnosti jiných lidí.

I když mám lidi ráda a ráda se s nimi potkávám, zabere mě to hodně času a energie.

Chtěla bych mít víc prostoru pro sebe, na to meditovat, přemýšlet, jen tak koukat.

Třeba z okna.

Mám doma docela hezkej výhled, ale sednou si na gauč a jen tak se dívat, to je pro mě hrozně těžký.