Předzvěst č. 6

Stály na chodníku, u sloupu semaforu. První muž, oblečený do neforemné hnědé mikiny s výrazným červeným nápisem Strand a vytahaných manšestrových kalhot, se drbal ve svých na krátko střižených vlasech. Tímhle gestem se snažil rozhýbat své nervové buňky ochablé celodenním výletem. Zároveň se snažil zorientovat v rozložené mapě a v několika desítkách stránek formátu á-čtyři, hustě potištěné drobným písmem s nevýraznými obrázky domů. Druhý muž, pootočen zády ke křižovatce, si prohlížel budovu, z které vyšli, aby pokračovali ve své naplánované trase. Nakláněl nevědomky hlavu; jednou na pravo, jednou na levo a občas si také prohrábl vlasy na temeni hlavy. Po týdnu stráveném několika kilometrovými procházkami, ho tahle stavba zaujala asi nejvíce; nějakým prapodivným způsobem se vzpírala zbytku města. Byla vystavěna na mírně nakloněné ploše, ve tvaru trojúhelníku, který se svou nejostřejší hranou zařezával do náměstí. Bílý betonový příkrov s výrazným rastrem dřevěného bednění zakrýval celou plochu pozemku. V jeho zadní části stál několik pater vysoký, mírně prohnutý, betonový rám s fasádou z oceli, hliníků a skla. To vše sevřené řadou velkých platanů, nepřehlednou křižovatkou a vysokými bloky domů.

Prvním muž strčil do druhého a ukázal na semafor. S otázkou „Tak půjdeme?“ vstoupit do silnice a namířil si to k protějšímu chodníku. Druhý ho následoval se stále otočenou hlavou; jako by se pokoušel si uchovat v paměti veškeré detaily z celé stavby.

„Všimnul sis toho převisu v zasedačce?“ zeptal se první.

„Ano, všimnul. Ten byl super, ne?“

„Byl vyrobený se sádry. Taková amatéřina. Jako by to nemohli udělat z něčeno pořádnýho… “

„Počkej, počkej!“ ohradil se druhý. „To tak záleží, s čeho to je vyrobené? Mě to přišlo super, jak ta věc levitovala ve vzduchu.“

„No, pro mě to není architektura, když je to vyrobený ze sádry, a ještě k tomu kašírovaný. To ať si dělají nějaký sochaři u sebe doma, ale tohle má bejt design a ne nějaká ušmudlaná socha.“

„Aha, a kam’ teď?“

„No… půjdeme támhletou ulicí“ a ukázal na silnici před sebe. Ta se svažovala z náměstí dolů a pozvolna zařezávala mezi viadukt po levé straně a řadu omšelých baráků po straně pravé.

– To se odehrálo před desíti lety. S Davidem Kubíkem jsem tehdy strávil deset dní intenzivního obcházení důležitých pařížských baráků. A právě Dům dělníků komunistické strany Francie mě, z těch desítek a stovek staveb, zaujal asi nejvíce. Také nezapomenu na cestu k další pařížské památce, která na nás tehdy čekala. Podstoupil jsem jí od té doby asi pětkrát nebo šestkrát a pořád se jí nemůžu nabažit. Dvě zajímavé stavby spojené bezvýznamnou, pro Paříž typickou ulicí. –

„Ale přesto si myslím, že tohle je hodně zajímavej barák. No rozhodně lepší než ten, co jsme viděli včera. Ten… No, jak se jen jmenuje?“

„Nevím, co myslíš. Viděli jsme toho včera dost. Byli jsme v Cité Universitairé… tam je takovejch baráků hromada.“

„Ne, ne to nemyslím. To, co jsme viděli potom, na cestě zpátky do centra.“

„Jo, ty myslíš Fondation Cartier od Nouvela. Ale to je nejlepší barák tady v Paříži. To se nadá s tímhle srovnávat. Vždyť to jsou naprosto odlišné přístupy. A hlavně tehdy a teď mají architekti možnost pracovat s úplně jinými materiály. V tom je to nesrovnatelné… “

„Ale, ale počkej. S tím nesouhlasím.“

„… hlavně co se týká betonu. Tady je ho obrovská masa a tam ho skoro nevidíš. To jsou jen tenké stropy; pouze několik centimetrů a sklo a nic jiného… “

„No a co ten suterén?“

„Jo, ten je jiný. To máš pravdu. Mě ale mě zajímá, co je nad zemí. To je důležité, ta transparentnost. Popření hmoty. To, že nechápeš, jak je možné, že stojí, že to ještě nespadlo. To je neuvěřitelné. Ty jsi to nepochopil, co?“

–  A opravdu jsem to tehdy nepochopil. Teprve nedávno mi to konečně došlo; tedy mám ten dojem, že mi to došlo. Můj zájem o ten barák, jak byl navržen a jak byl postaven; to vše korespondovalo se světem, do kterého jsem vyrostl. Do světa dělníků, jejich zeleně natřených strojů, všudypřítomného oleje a štiplavé vůně ocelového prachu. Zde trošku popírám sám sebe. Měl jsem s ním světem velké problémy, ale před těmi desíti lety jsem stále nevěděl, proč mi nevyhovuje, proč se mu snažím vzepřít. Pro tyto všechny důvody jsem upřednostňoval architekturu Oscara Niemeyera před Jean Nouvelem. Obdivoval jsem detaily, jako rastr po dřevěném bednění, nepravidelně zvlněnou podlahu v suterénu i ony interiérové doplňky vyrobené ze sádry. Díky těmhle nedokonalým stopám, jsem uviděl dělníky a řemeslníky; jak se té stavby dotýkali, jak jí tvarovali. Zatímco u Fondation Cartier jsem byl v koncích. Díval jsem se na tu stavbu a hledal něco, něco, co by mi pomohlo si uvědomit, proč vypadá zrovna tak, jak vypadá a ne jinak; přičemž na mě neustále shlížel můj vlastní odraz ve skle. Teď už vím, že tenhle barák dělá přesně tohle – reprodukuje zdánlivě nekonečné množství reflexí. Byl postaven v době, fascinované diverzitou; do časoprostoru, kde se společensky aktivní systémy, úřady nejrůznějšího druhu, nebo policie a soudy omezily pouze na nejnutnější projevy agrese, aby nepřekáželi svým občanům-klientům v hledání správného způsobu života a své identity. Tenkrát, jsem to nedokázal vnímat, natož artikulovat. Teď, když jsem se neodvratně vzdálit světu svých rodičů, tuším, o čem tahle budova je. Protože také neustále hledám důvod své existence; už v ní nesetrvávám, je totiž nezvratně narušena. A proto, neustále sbírám všechny reflexe, která moje bytí produkuje, a pokouším se z nich neustále poskládat své nové já. –

Muži pokračovali ulicí, vyhýbali se výkopům i chodcům a na konci ulice se před nimi otevřel nezastavený městský prostor, celý vysypaný pískem; po levé straně ohraničený nadzemkou, naproti vzdálenou rovnoběžkou věžáků, zbíhající se v horizontu s řadou domů, po jejich pravé ruce. Uprostřed stála puristicky laděná budova. Bylo těžké odhadnout z jaké je doby – mohl to být klasicismus, stejně tak nějaká budova ze třicátých let minulého století. Nebyla nijak vysoká, vlastně měla jedno patro a tvořil ji válec zasazený do rovnostranného kříže.

„Co to je?“, ptá se druhý z mužů.

„To je celnice od Ledouxe.“

„Aha. Celnice?“

„Ano, celnice.“

„Aha, a co jako? Kdy to bylo postaveno? A proč zrovna celnice? Je něčím důležitá?“

Jak se přibližovali k budově všiml si druhý muž nedalekého vodního kanálu. Začínal před celnicí. Jemně zčeřená voda odrážela stromy a domy okolo. Stoupl si nad něj a zadíval se do svého obrazu. Nakláněl hlavou sem a tam a soustředěné se snažil pospojovat roztříštěné reflexe své existence do kompaktního celku. Nedařilo se mu to. Po chvilce to vzdal, otočil se a prohlédl si starou nefunkční celnici a vyrazil za prvním k horizontu.