Předzvěst č. 2


Bude mu okolo třiceti pěti let; střední postava, kulatá hlava, oči daleko od sebe, duhovky světle modré, zakalené zelenou a šedou, výrazný nos, ústa sevřená, kaštanové vlasy s kouty, světlá košile, tmavě zelený svetr do véčka, modré džíny s vyvalenými koleny a na nohou okrové, mírně okopané polobotky.

Prostor bude skoro prázdný; pouze několik předmětů rozmístěných pečlivě po obvodu stěn, některé postaveny na bílých podstavcích nebo položeny rovnou na zemi. Vše rozmístěno tak, že se mezi objekty bude možno volně pohybovat. Jednotlivé místnosti budou celé pokryté bílou barvou, s výjimkou šedivé podlahy. Eventuelně by pod kroky muže mohly vrzat parkety. Zde si nejsem úplně jistý, a tak nabízím obě varianty – jak beton, tak dřevo; obojí je možné. Dokonce velmi pravděpodobné.

Takhle nějak to bude vypadat. Takhle si to představuju.

Stojí v jedné z mnoha místnosti a nechápavě, až nepřítomně se rozhlíží po objektech. Na jedné stěně jsou dveře natřené okrovou barvou, vypadají stejně, k nerozeznání. O kus dál je plot, podepřený kovovými profily, razantně předělující místnost na dva imaginární protějšky. Také několik černobílých fotografií krajin s nepřehlédnutelným nátěrem bílé barvy.

Skoro se zdá, že tomu člověku najednou uniká, kde to je a proč sem vlastně přišel. Tak to ale není. Přišel sem s jasným důvodem, ale teď si jím není úplně jist; proč chodí do galerií, aby si prohlédnul vystavené artefakty. Proto se pokusím co nejpřesněji popsat sled myšlenek, které během pár vteřin, maximálně jedné minuty, proběhnou jeho hlavou.

Není možné přesně určit, kde začínají a kde končí, ale třeba takhle: „Občas si opravdu, ale opravdu přeji, aby umění fungovalo jako náboženství. Člověk by přišel do takového prostoru jako tady, s pevnou vírou a jen si ji utvrdil – že je všechno v pořádku, že se nic nemění, že vše je při starém. Je to tak jednoduché a ověřené. Ale na druhou stranu, nejsem si úplně jistý, jestli chci věřit. Možná ano, ale možná také ne. Asi spíš ne. Nejsem ten typ člověka. Vlastně je to takhle správně. Takhle to má fungovat. Ale přesto si nemůžu pomoct a občas mě to napadne. To s tím náboženstvím a tak. Zrovna nedávno. Jak to ale dopadlo? Jak jsem se rozhodl? Jestli jsem pro nebo ne? Jak to sakra bylo? Kdybych neměl tak špatnou paměť! Nebo – a proč by umění vlastně nemohlo být vědou? Třeba!“

Teď jeho oči přeskočí z nejbližšího předmětu na nejbližšího člověka v místnosti. Pohledy se setkají a pak jakoby nic pokračují dál. Nic víc než nepatrné střetnutí pátravých pohledů a efemérních myšlenek o tom, kdo je ten druhý, co tady dělá, proč tady je.

„Můžu si počkat na nějakou dvojici nebo skupinku a nenápadně s k ní přiblížit a něco od nich pochytit. Uslyšet nějaký zajímavý komentář. Proč bych to ale dělal? Jsem si naprosto jistý, že všichni tady jsou na tom stejně jako já. Jak to vím? Prostě to vím. Poznám to podle toho, jak očima nervózně těkají po předmětech a po lidech a přitom nevědí, co si s vystavenými objekty a celou situací mají počít. Moc dobře to poznám. Podle těch jejich očí. Podle těch černých bodů uprostřed barevných terčů na bílém pozadí. Úplně vidím, jak jsou plné bezradnosti… A nikdo, ale vůbec nikdo, jim nechce pomoct. Vysvětlit, co se to okolo nich děje. Co je to za věci? Ach jo.“

Stále sleduje svůj protějšek, jak se pohybuje po místnosti galerie a prohlíží si umělecká díla.

„Tenhle je jeden z nich. Vlastně jeden z nás. Na tohle pokaždé zapomenu! Mám ho oslovit? Dát se s ním do řeči? Pokecat, jak by řekl můj syn. Co? Raději ne. Co nás vlastně spojuje? Pouze to, že jsme tady. Nic víc. Není tohle ten postačující důvod? Ale jak začít? Jak mu vysvětlit, o co mi jde? Raději ne. Už vidím, jak by to dopadlo, jak začínám něco blekotat… Ne, ne… Tak ne… No, nebo to dopadne to ještě hůř! Budu vypadat, že nic nechápu. Raději nic! Žádné pokusy o sblížení! Nic! Už dost! Že jsem sem vůbec chodil! Musím pryč! Ale pěkně pomalu a nenápadně, ať na mě vrzající parkety příliš neupozorní.“

Jsem si docela jistý, že se to stane, že se to takhle odehraje.

Muž bude pokračovat v prohlídce, kterou zkrátí na pár zastavení u větších, výrazných objektů; především u té příčky. Také se několikrát nahne nad malými texty, popisky rozmístěných po stěnách a poté svižným krokem odejde.