Od momentu narození po okamžik smrti vykonává naše tělo bez přestávky nesčetné pohyby. Pohyb je totéž, co život. Chůze, jídlo, práce – všechny tyto všední úkony vyžadují různé druhy pohybů a gest. I když si vleže dopřáváme siestu nebo spíme, neurony v mozku pracují a srdeční pumpa nepřestává hnát do těla okysličenou krev. Tělesné pohyby jsou natolik přirozené, že většina z nich se odehrává bez našeho vědomí. Nepozastavujeme se nad každým mrknutím oka či každým vzedmutím našich plic. Kromě pohybů přirozených však vykonáváme i řadu pohybů, které nám vlastní nejsou, a to z důvodů přežití. Neboť za tyto pohyby získáváme prostředky na základní potřeby těla, stravu a útočiště. Nazýváme je prázdná gesta.

Prázdná gesta realizujeme pro někoho druhého, který si je za peníze přivlastňuje a dává jim vnější význam a smysl. Ztrácíme tím kontrolu nad našimi pohyby, které se tak vyprazdňují, odcizují, a mění v pouhé fyzické úkony, které jsou samy o sobě nesmyslné. Prázdná gesta jsou pravou esencí každé kultury, která by bez nich nemohla být realizována. Těmito gesty ji utváříme a potvrzujeme, vteřinu za vteřinou, minutu za minutou. Není to pro nás dnes taková dřina, jakou byla pro naše předky robota na panských polích či pro jejich děti monotónní obsluha strojů, které jim naháněly hrůzu. Z naší perspektivy však jde o stejný druh gest. Strojové pohyby byly v anglických fabrikách 19. století jiné než v dnešních robotizovaných provozech, jejich cíl je nicméně stále stejný. A tím je zvyšování produktivity.

Posledních několik desítek let jsme svědky toho, jak se z našeho zorného pole a z naší každodenní zkušenosti pozvolně vytrácí průmysl. Koncerny a korporace si nalezly nové, těžko vyčerpatelné zdroje prázdných gest v Číně, Vietnamu či Indonésii. I tam ale jednotvárná, odcizená práce vyvolává u zaměstnanců nevoli. Ve vyspělých ekonomikách se před strojovými pohyby uniká do oblasti služeb či do reklamních agentur. Někteří se uchylují do uměleckého světa, kde je výskyt prázdných gest nežádoucí, a proto minimální. Neboť v okamžiku, kdy je určitá umělecká praxe poznamenána prázdnými gesty, je veřejně odmítnuta až stigmatizována. Emancipace západu od prázdných gest byla způsobena digitální revolucí.

Co chvíli se dotýkáme ovladačů k počítačům a dotykových displejů. Vedle toho, že nám informační technologie umožňují objevovat nové a nové prostory kybernetického světa, o jejichž existenci jsme před pár okamžiky neměli tušení, jsou i příjemné na dotek. Nemáme ponětí, co tyto dotyky vlastně znamenají, a pouze intuitivně předpokládáme, že nám patří. Posloucháme přes počítač hudbu, sledujeme videa na YouTube, kontrolujeme Facebook. Práce na počítači v nás fúzovala se zábavou. Prázdná gesta za účelem obživy začínají sloužit našemu potěšení. Nová situace v nás vyvolává vzrušení i úzkost. Digitální revoluce nám umožnila pracovat, spát a mít volno, kdy si přejeme. Záleží pouze na nás a na naší vůli, jak s takovou svobodou naložíme. Až na to, že o svobodě tu nemůže být řeč. Liberální nadšení devadesátých let vyprchalo. S privatizací času se do našich životů vkradla sociální nejistota. Tohle nikdo nečekal. Najednou jsme bezradní, najednou nevíme, jak uchránit naše těla před neúprosnou realitou. Zjišťujeme, že jsme v tom sami a že naše gesta jsou prázdná.

Internet rés publica.