Poděkování naším milým miliardářům



Poděkování naším milým miliardářům, autorské čtení, zahájení výstavy Za pravdu, pořádal Galerie Jaroslava Frágnera, Betlémská kaple, září 2019, foto: Galerie Jaroslava Frágnera


Jsme zde, abychom si připomněli a zavzpomínali na revoluční týdny, které se odehrály v tomto městě, v tehdejším Československu, před třemi desítkami let. Když mě několik měsíců nazpátek oslovili organizátoři této výstavy, neváhal jsem a souhlasil. Stejně jako ostatní jsem byl sociálními a politickými změnami, které následovaly po roce 89, silně poznamenán. Formovaly a utvářely můj pohled na svět v době mého dospívání, což se následně vědomě či nevědomě projevilo v mnoha mých uměleckých projektech a výstavách.

Jediné, co mě zpočátku znervozňovalo, bylo téma výstavy, které je obsaženo i v jejím názvu – Za pravdu. Jak přistoupit k tématu pravdy zatíženém tolika společenskými významy? A hlavně jak přitom nepropadnout revolučnímu sentimentu, který mě v roce 89 minul a následně nikdy neoslovil? Tuším, že mnoho z vás sem přišlo právě z tohoto důvodu, zavzpomínat a vzájemně se podpořit. Zklamu vás. V tomhle ohledu nejsem tou nejpovolanější osobou. Spíš naopak.

Jako obvykle mi nepomohla intelektuální četba, ale YouTube. Je to asi půldruhého měsíce nazpět, co jsem si vzpomněl na záznam loňského proslovu amerického esejisty Ananda Giridharadase. Poděkoval v něm nejznámějším americkým miliardářům za sponzorství americké demokracie, za to, jak změnili americké školství, politiku, umění, zpravodajství, i za to, jak proměnili tón veřejné debaty. Zároveň vyzval obecenstvo k tomu, aby těm několika vyvoleným společně zajistili spokojený život plný štěstí, protože si ho nepochybně zaslouží za to, jak neochvějně vládnou Americe.

Také čeští miliardáři si zaslouží pochvalu a poděkování. Navzdory všeobecné nenávisti, které se jim v posledních několika letech dostalo. Rozhodl jsem se proto převzít Anandovu myšlenku a poděkovat našim kapitalistům za to, že nám vládnou s takovým nadšením a odhodláním.

Nebudu vás zdržovat posloupnostmi v rozsahu jejich majetku či jejich schopnostmi maximalizovat zisk. Spíše to vezmu pěkně od začátku, od občana Karla Schwarzenberga. Ten u mě bude vždy na prvním místě, pro něj budu mít vždy slabost. Dokáže totiž rozhýbat mou nervovou soustavu jako nikdo jiný. Nikdy mě nenechá chladným. Můj dík mu náleží především za následující dvě prvenství. Karel patří k jedněm z prvních oficiálních českých miliardářů, a to díky svému právoplatnému nároku na českými nacionalisty a komunisty zabavený rodinný majetek. Jeho neotřesitelná pozice v českém prostředí se proto odvíjí od tradicionalistického až aristokratického vztahu k vlastnictví a konzervativním hodnotám. Je zarážející, že tento očividný a v západních zemích zřejmý vztah si ostatní čeští kapitalisté uvědomili tak nedávno. Nejdříve musíte svůj majetek zlegalizovat, teprve pak můžete jeho vlastnictví obhajovat důrazem na tradiční hodnoty. Díky bohu, že tohle všechno Karel nemusel podstupovat. Následkem čehož mnohem dříve než ostatní kapitalisté získal potřebný sociální a kulturní kapitál a časový náskok na ostatními. Mohl se tak ujmout dalšího prvenství, a v duchu staré dobré politické poučky nám dokázat, že vítězství v ideologických bitvách se nedosahuje pouze v řadách politických stran a zpoza parlamentních lavic, ale především skrze vlastnictví tištěných nebo elektronických médií. Za to si Karel zaslouží opravdu, ale opravdu nefalšovaný obdiv.

Další mé poděkování směřuje k Petru Kellnerovi. Člověku, který dokázal vybudovat tolik, a který se pokusil splnit tolika lidem jejich přání. A to nejen své dceři, které koupil potřebného čtvrtmiliardového koně, čímž prokázal, že za snem svého potomka je schopen jít dál než takový Bill Gates. Škoda jen, že díky Petrovým půjčkám přišlo tolik lidí o majetek. Ale každý přece ví, že čím větší sen, tím větší pád. Proto ještě jednou – díky Petře, že jsi tolika Čechům a Češkám umožnil splnit jejich životní sen. Doufám jen, že čas brzy odvane ten nepříjemný puch nenávisti, kterému jsi dnes nezaslouženě vystaven, a většina z nás pochopí, že to Home Credit s naší budoucností vždy myslel dobře a vždy nám vládl rozumně a spravedlivě.

Dalšího vám ani představovat nemusím. Je jím náš největší podnikatel v zemědělství a příbuzných oborech, současný premiér Andrej Babiš. Člověk, který dokázal rozdělit Česko jako nikdo před ním. Ti první mu fandí, protože měl jako úspěšný podnikatel odvahu a kuráž vstoupit do politiky. Pokusil se realizovat představu 90. let o nadřazenosti ekonomie nad ostatními lidskými aktivitami, tedy řídit stát jako firmu. Obdiv a poděkování zasluhuje za to, že se přitom dokázal zbavit politiků a stran, které k uskutečnění této důležité vize již není potřeba. Nic bych si nedělal z toho, že ti druzí Andrejem opovrhují. Těm připomněl, že mentalitou a kulturním zázemím jsme mnohem blíž Berlusconiho Itálii než vysněnému severu Evropy. Jejich zklamání se pak projevuje nenávistí a opovržením. A to se stává jen lidem s nereálnými představami o životě. I za tento výchovný políček by jsme měli našemu premiérovi poděkovat.

Následuje Zdeněk Bakala. I jemu vděčíme za jisté prvenství. Jako jeden z prvních českých miliardářů objevil tajuplné luhy a háje umění, které jeho unavené mysli a tělu umožňují odpočinout si od nánosu každodenních starostí. Aby pak každé ráno byl schopný ujmout se vlády, vždy čerstvý a svěží. Vděčíme mu tak za šíření tohoto evangelia skrze sponzorství výstavních prostor a jejich programů. Jen a jen díky Zdeňkovi jsem mohl vystavovat na několika povedených výstavách v holešovickém DOXu. Proto jsem mu velice zavázán a nikdy mu to nezapomenu.

No a nakonec nám zbyl Karel Janeček. Jeho odkaz se k letošnímu výročí hodí ještě lépe než životní příběhy a hodnoty ostatních českých miliardářů. Jako syn komunistických aparátčíků dokázal to, že současným elitám k vytváření zisku stačí dobrá technologická infrastruktura, několik zdatných IT techniků, schopný matematik a neotřelá vůle ke spekulaci. Především proto bych chtěl Karlovi poděkovat za jasný důkaz toho, že technokrati s rokem 89 nevymřeli, pouze o sobě přemýšlí jako o kreativní třídě. Důležité je, že jsou stále u moci a že se jejich dědictví přelévá z otce na syna a z matky na dceru. Možná proto má Karel takovou slabost pro evoluční teorie.

Omlouvám se všem, na které se nedostalo. Všem přeji jen to nejlepší. Ať důstojně obstojí v nadcházejících letech. Hrozím se především toho, až se lidé konečně domáknou, že je jedno, jakou politickou stranu ten který kapitalista podporuje, jaké politické straně přispívá, nebo jí dokonce předsedá. Obávám se, že si uvědomí, že současné vykořisťování lidí a přírody je způsobeno právě našimi miliardáři, jejich korporacemi a nadacemi.

Jak tedy vzpomínat na 89?

Především se nejedná o fixní bod v čase a prostoru, ale jeho význam se neustále mění. Stejně tak jako naše společnost. Ta za posledních třicet let prošla radikální proměnou a transformací. Během té doby získali naštěstí naši milí kapitalisté v interpretaci a ve výkladu listopadových událostí postupně navrch. Privatizovali si tak úspěšně právo na pravdu. A za to jim musím naposledy a definitivně poblahopřát.