Jirko, takhle to není!

Světem obchází přízrak společenské změny. Vyvstává neodvratně v myslích mnoha jednotlivců a skupin. Neustále je obtěžuje a nahlodává jim mysl. Strachují se o své postavení, o svůj majetek, o své hodnoty, ale především se bojí o své životy a o životy svých blízkých.

Jedná o davovou psychózu, která se projevuje především strachem ze starých lidi, z obyvatele vesnic a z chudých předměstí. Z jednotlivců vykonávající dělnické profese nebo pracují na nejnižších pozicích v sektoru služeb. Jedinci postižení touto neurózou je vnímají jako cizí element s nímž jsou nuceni sdílet veřejný prostor. Z tohoto soužití jsou dlouhodobě rozčarováni. Nepodařilo se jim totiž dosáhnout utopistického ideálu společnosti, kde každý sdílí blahodárné účinky svobodného podnikání, zastupitelské demokracie a občanských práv a tento neúspěch přičítají právě dělnickému a venkovskému obyvatelstvu.

V poslední době nabývá u nich tato fobie čím dál zřetelnějších a jasnějších obrysů. Především skrze populistická hnutí, která se v poslední dekádě objevila ve všech zemích staré dobré Evropy. Z jejich volebních úspěchů viní převážně tuto (pro ně) neurčitou a tajuplnou společenskou entitu.

S jejími členy většinou nepřišli do osobního kontaktu, a pokud se tak stalo, tak si okamžitě odsedli nebo co nejrychleji zmizeli. Odrazoval je neobvyklý způsob mluvy, držení těla, nevhodné oblečení. Představují si je za zdmi panelových sídlišť nebo vesnických staveních, jak nasávají televizní propagandu, která je má zničit, zahubit.

V posledním desetiletí se ona pro mnohé neznámá část populace stala předmětem vědeckých studií a součástí mnoha veřejných debat. Z jejich výsledků a z jejich tónu je zřejmé, že naprosté většině odborníků chybí osobní zkušenost.

Díky čemuž mnohdy vědomě či nevědomě nebezpečnou davovou psychózu ještě více prohloubili.


Mezi roku 1917 až 1923 se Evropou prohnal řada revolucí, která určila a definoval podobu zmíněné společenské fóbie. Ta následně ovlivňuje představy mnohých z nás o světě a schopnosti se v něm orientovat a následně rozhodovat.

Jejím ztělesněním je Čapkova hra R.U.R. Jako každé správné si-fi a jako každá správná postapokalyptická vize není zosobnění představ o budoucnosti, ale jsou v ní skvěle artikulované nejniternější strachy části tehdejších Evropanů, kteří plně nerozuměli tehdejšímu dění, neboť se neodehrávalo podle jejich představ a potřeb.

V případě Rossumových univerzálních robotů se nejedná o sofistikovanou představu automatizované výroby, ale reprezentují masu, jenž každý den, v určitou hodinu, v totožných modrých halenách a montérkách, zaplavila Prahu. Jsou odrazem jejich unavených tváří, které Karel Čapek každodenně potkával na ulici, které skrze něj nepřítomně hleděli do neznáma, bez známky jakékoliv mentální činnosti. Stali se pro něj přízrakem, tělesnými schránkami bezmyšlenkovitě vykonávajícími předepsané pracovní úkony v prostoru odosobněných a špinavých továrních hal.

Ve hře je také artikulovaná obava, jaké následky lidé ponesou, až ony přízraky procitnou, uvědomí si svoji mizérii a vzbouří se. Výsledkem bude revoluce a globální vyhlazení veškeré humanity, kterou v Čapkově podání reprezentují především liberální hodnoty opírající se o tradiční hodnoty jakými je lidová moudrost služky Nány a staletími ověřená autorita Bible. Autor tak pouze doufá, že to bude láska, kdo zaseje v robotech v té nelidské entitě semínko humanity. Neboť jedině ona je schopna přežít člověka a pokračovat v jeho výtvorech.

Samotný závěr především reprezentuje dobový strach z revoluce, kdy neforemná a monotónní masa lidských těl se vyvalila do ulic. Ozbrojená mnohdy vyvolávala násilné střety, vedoucí ke změně režimů. Nejznámějším je zánik carského Ruska a vznik Sovětského svazu.

Některé státy a jejich elity reagovali toto procitnutí ustanovením fašistických a nacistických režimů. Ty byly schopné absorbovat část vzbouřeného dělnictva. K tomu udržet zbytek populace v klidu vybudovali militarizovanou společnost, vystavenou na řízené paranoie a vyloučení. Díky čemuž neunikla svým vlastním přízrakům a nakonec jim podlehla.

Jiné jako například Československo vsadili na liberální hodnoty vystavěné na tradičních hodnotách své maloburžoazie a jeho neochvějné víry ve zdravý rozum, který ví co je přirozené a co není.


Události dali zdánlivě této sadě hodnot za pravdu. Pocit sebezadostiučinění ale dokázal zahnat strach ze změny a z neznámého na pouhé dvě desítky let. Po finanční krizi z roku 2008 vše propuklo nanovo. Strach z neforemné a tajuplné masy je nazpět. Opět nás pohlcuje a rozdírá nám duši.