Úvod

Posledních deset let se věnuji vztahu člověka a jeho výrobního prostředku. Tedy objektům uvězněných v pasti subjektivních vztahů, které můžeme nazvat různými jmény: neoliberalismus, kapitalismus, korporativismus či multikulturalismus. Nic na tom nemění to, že tento specifický časoprostor je vystavěn na dobovém konsensu na omezeném množství typů námezdní práce, kterou oba druhy objektů vykonávají pro nejrůznější instituce, ať už z donucení nebo z osobního přesvědčení. Náplní práce vykonávanou pro mzdu jsou prázdná gesta, jež mají za následek dlouhodobé odcizení od přirozeného fyzického pohybu a lidské aktivity.

V počátcích mého zájmu jsem se zaměřil na generaci mých rodičů, kteří za výrobními prostředky dojížděli na osm hodin denně do továrny vzdálené tři a půl kilometru od jejich domova. Tuto cestu podstupovali několik dekád, než fabriku zavřeli a oni odešli do předčasného důchodu. Soustředil jsem se především na to, jak vnímali svého partnera, svůj stroj, jehož prostřednictvím získávali příjem. Tedy finanční prostředky na důstojný lidský život v rámci časoprostoru, jenž je dnes definován termínem Block of Times (viz 2. kapitola).

Vzhledem k postupné proměně podob námezdní práce v našem prostoru se můj zájem posunul k tématu jedince a stroje v prostředí terciárního a kreativního průmyslu, v němž již výrobní prostředky ani zaměstnanci nevykonávají monotónní a vysilující gesta. Pracovníci působící v tomto odvětví ovládají své přístroje pomocí jemných dotyků a sofistikovaných pohybů. Skrze tyto dotyky a pohyby si tento typ zaměstnanců přisvojil eleganci výrobků a jejich designérů; stali se z nich celebrity a designové skvosty.

Při průzkumu kreativního průmyslu jsem nevyhnutelně narazil na druhy práce, jež naše společnost nerozpoznává. Přitom umění či reklama na těchto lidských aktivitách participují, čerpají z nich inspiraci a zdroje pro svou námezdní práci.

Jde o prokrastinaci, nehonorovanou práci v domácnosti a rekreaci, tedy aktivity spadající pod pojem volný čas, protože jakákoli práce vykonávaná bez očekávání finančního příjmu, znamená pro naší společnost volný čas. Tento předsudek se vyskytuje ve všech zemích bývalého prvního i druhého světa. Jak státy založené na sociálně-demokratických a lidově-křesťanských hodnotách, tak ty fungující podle principů marxisticko-leninského učení postavily honorovanou práci na vrchol všech lidských aktivit.

A proto, abych se zbavil zažitého předsudku a porozuměl proměně práce a subjektivním vztahům na ní založených, rozhodl jsem se jednotlivé typy nehonorovaných lidských aktivit popsat, potažmo vizualizovat.

Pro následující odstavce jsem se proto rozhodl mluvit zároveň o volném čase i nehonorované práci, neboť oba typy času jsou odlišné a nezaměnitelné.



1. kapitola

Všechno to začalo před více jak čtyřmi roky, kdy jsem na internetu našel fotografii dvou dívek stojících před Lidickým památníkem. Snímek zachycuje sněhové vločky pomalu zahalující nedospělá těla a sochy dávno mrtvých dětí. Zpočátku jsem nevěděl, jak fotografii dále použít, pouze se mi zalíbila, a tak jsem si ji vytiskl. Ale po roce mě napadlo vykopírovat její označení a zadat jej do internetového vyhledávače. Během pár vteřin se na monitoru počítače objevilo nepřeberné množství fotografií se stejným názvem. Zažil jsem klasickou situaci, již pravděpodobně prožil každý z nás, kdo nějaký čas strávil ve společnosti internetu a jeho zdrojů. Byl jsem unešen a stáhl jsem si asi sto fotografií s označením IMG_4432.

Tvarem IMG_ a libovolnou čtyř-číselnou kombinací jsou označeny všechny fotky a videa pořízené fotoaparáty a kamerami značky Canon. Stejně jako u ostatních společností se tomuto pojmenování říká defaultní. Takových snímků lze na internetu nalézt velké množství, neboť lidé zpravidla svým fotografiím a videím ponechávají původní kódové označení.

Nějak mi nestačilo stáhnout si pouze fotografie s jedním takovým označením. Chtěl jsem si vyzkoušet i jiné názvy. A tak jsem během několika následujících intenzivních hodin vygoogloval a stáhl ještě tři fotografie s následujícím defaultním označením: IMG_4405, IMG_4426 a IMG_4433. Od každého názvu jsem stejně jako v předchozím případě stáhl přibližně prvních sto fotografií, které mi vyhledávač Chrome vyhledal a nabídl.

Asi po měsíci jsem použil stažené snímky na výstavu Jabberwocky pro varšavskou galerii Foksal. Tehdy jsem vedle čtyř spících těl ve výstavním prostoru položil čtyři notebooky s projekcí fotografií označených těmito čtyřmi defaultními kódy. Fotografie zde zatím nefungovaly samostatně, nýbrž tvořily jednu ze tří částí výstavy. Později jsem došel k názoru, že si tento způsob ohledávání našeho společensko-sociálního prostředí zaslouží samostatnou prezentaci.

A tak jsem si po několik následujících měsíců občas složku otevřel v prohlížeči obrázků a projížděl obrázek po obrázku. Až mi to došlo. I tak různorodý a náhodně vybraný materiál má jedno ústřední téma: převážná většina snímků znázorňuje volnočasové aktivity a nehonorovanou práci. Najednou jsem uviděl to množství gest, které odkazují k aktivitě v rámci rodiny, přátel, známých. Lidé jsou v nich zachyceni při rekreaci v přírodě, na sportovištích, v kostele na mši, na svatbách při rodinné interakci, na demonstracích či při organizaci neziskových akcí.

To množství zachycených pohybů, které nepředpokládají za svůj výkon mzdu, byl pro mě ohromující. Při běžném odhadu to může být 80 až 90 procent stažených fotografií. Vzhledem k faktu, že jsem stáhnul přibližně prvních sto fotografií od každého defaultního názvu, se nemůže jednat o náhodu.



2. kapitola

O několik měsíců později jsem svůj zájem o volný čas konzultoval s Tomášem Uhnákem a na základě našeho rozhovoru vznikl specifický výzkum volného času a nehonorované práce. Inspirovali jsme se výzvou britského ekonoma Guy Standinga, kterou pronesl během své přednášky 2. listopadu 2011 na Mount Holyoke College. Nabádal zde přísedící studenty k výzkumu terciárního času.

Tímto termínem Standing označuje nové pojetí času, jenž se ustavuje v důsledku společenských a hospodářských změn za poslední tři dekády. Domnívá se, že světová populace již nezažívá čas v přesně vymezených časových blocích, jako osm hodin práce, osm hodin nehonorovaných a volnočasových aktivit a osm hodin spánku, ale zažívá jej jinak, přičemž nikdo neví přesně jak.

Spolu s s Tomášem Uhnákem jsem se rozhodl přijmout Standingovu výzvu a uskutečnit výzkum, ve kterém se pokusíme zjistit, zda je teorie terciárního času platná.

Výsledkem bylo terénní zmapování pražské populace. Mluvili jsme jak s manažery, podnikateli a kvalifikovanými profesionály, tak se soudobým prekariátem, ženami v domácnosti a sociálně vyloučenými.

Zaměřili jsme se v rámci možné teorie terciárního času na nehonorovanou práci a volný čas. Především v nich se ukrývá klíč k pochopení proměny pojetí kolektivu, rodiny i individua za poslední čtvrt století. Tedy za dobu, kdy podle Standinga došlo ke zrodu a společenskému uvědomění této časové struktury.

Dozvěděli jsme se, že lidé neumí o svých volnočasových a nehonorovaných aktivitách mluvit. Jsou schopni popsat, co jedí a jaký druh honorované práce vykonávají, ale nejsou schopni postihnout zbytek svého dne.

Abychom se naučili správně ptát, museli jsme se naučit rozeznávat jednotlivé druhy nehonorované práce, jimiž jsou: práce v domácnosti, prokrastinace, rekreace, lenost a spánek.



3. kapitola

Zadáme-li tedy do vybraných internetových vyhledávačů libovolný defaultní název, drtivá většina nalezených snímků zobrazuje volnočasové aktivity, které zároveň, jak ukázal průzkum terénu, nejsou členové společnosti schopni pojmenovat.

Tyto dvě zásadní okolnosti mě vedly k rozhodnutí realizovat dokumenty volného času. Výsledkem je pět dokumentů, z nichž každý odkazuje k jedné z pěti společností vyrábějících fotoaparáty či mobilní telefony, které v sobě mají fotoaparáty zabudovány. Jedná se o Leicu, Fujifilm, Apple, Nikon a HTC.

Fotografie z fotoaparátů od firmy Canon jsem se po úvaze rozhodl vyřadit, neboť jsou za prvé zaměnitelné s technickým záznamem fotoaparátů společnosti Apple, a za druhé mi již posloužily jako inspirační zdroj ke skice a přípravné instalaci k této finální prezentaci.

Při vyhledávání fotografií a videí k těmto dokumentům jsem se zaměřil na webový prohlížeč Google a na populární servery Flicker a YouTube umožňující svým uživatelům publikovat na síti fotografie a videa, přičemž pouze tyto tři internetová rozhraní ponechávají snímkům defaultní názvy. Ostatní internetové stránky a sociální sítě nahrazují tento druh označení svým vlastním pojmenováním. Ze serverů zmíněných webových stránek jsem stáhl prvních sto až sto padesát fotografií a deset až třicet videí. Ze získaného materiálu jsem vyloučil přibližně třetinu snímků a videí, které měly nízké rozlišení či vodotisk.

Každá z uvedených značek je populární v různých oblastech světa – Leica v Asii a Evropě, Nikon v Americe a Evropě, FujiFilm v Asii a Americe, Apple a HTC po celém světě. Produkty každé z nich jsou dostupné různým společenským třídám, díky čemuž každá z nich reprezentuje jiný druh volného času potažmo nehonorované práce.

Například pro Leicu jsou typické exotické dovolené zabírající dlouhé týdny času, korporátní prostředí a internacionalita. Zároveň je většina fotografií ostrá a jasně čitelná. Jakoby majitel tohoto fotoaparátu nemusel ani umět fotit, kvalitní výstup je vždy zaručen. Za zmínku stojí, že od této německé značky neexistují na vybraných webových rozhraních žádné videa, pouze fotografie.

Snímky z přístrojů Nikon znázorňují dva druhy volnočasových aktivit. Vedle takzvané prosumer fotografie, tedy amatérské fotografie, jejíž výsledky jsou srovnatelné s profesionální fotografií, je to rodinný život, doba strávená s manželkou a dětmi, návštěva hradů, příbuzných či festivalů. Na naprosté většině snímků a videí pořízených Nikonem nejdeme lidské tváře, avšak žádné objekty, čímž se Nikon výrazně odlišuje od snímků z interních fotoaparátů firem Apple a HTC, u nichž je četnost výskytu objektů až alarmující. Jakoby objekt fotil další objekt, při práci, odpočinku či spánku. Zatímco v případě elektroniky od Applu to není tak markantní, u HTC to dělá více jak dvě třetiny fotek.

Fotografie a videozáznamy z přístrojů Apple nás zarazí svým tematickým rozpětím sahajícím od reprezentativních momentek z veřejných akcí přes obskurní záběry muže kálejícího do dětské pleny až po záznam vystoupení burleskní tanečnice.

Interní fotoaparáty od HTC jsou proslulé svou nižší kvalitou, což je na většině snímků patrné. V jejich případě nahlížíme na svět obyčejných věcí, kterých si nikdo moc nevšímá a které jsou pravděpodobně zachyceny jen pro potřeby dokumentace, připomenutí. Přístroj tak slouží jako zápisník a fotografie jako slovo, které je zaznamenáno, ale nemá hodnotu vzpomínky, jako spíše poznámky. V této souvislosti je přesnější hovořit spíše o nehonorované práci než o volném čase.

Snímky z fotoaparátů společnosti FujiFilm se nacházejí na půl cesty od Leicy k Nikonu. Jsou stejně ostré jako fotografie z přístrojů od německého výrobce, zároveň jde často o úlovky amatérských fotografů a velká část z nich dokumentuje rodinný život majitele přístroje.

Všechny dokumenty jsou přehrávány podle algoritmu, který vybírá fotografie a krátké pasáže videí v náhodném pořadí. Stejně jako v případě přípravné instalace se jedná o nejjednodušší a nejefektivnější způsob prezentace volného času a nehonorované práce. Obrazy se střídají a vytvářejí náhodné kombinace gest vykonávaných pro naše okolí, pro potřebu být s někým, ze zvědavosti, zájmu i z potřeby se učit a cvičit. Především však z potřeby odpočívat.



Závěr

Těchto pět dokumentů si klade otázku, co pro naši společnost představuje nehonorovaná práce a volný čas. Na základě uměleckého zmapování volnočasových aktivit pražské populace můžeme prohlásit, že většina z nás nedokáže tento časoprostor přesně verbálně uchopit, definovat jej.

S největší pravděpodobností za tento stav mohou ony subjektivní společenské vztahy, díky nimž dokážeme mluvit o naší honorované práci, ale o našich ostatních aktivitách již nikoli. Mnozí z nás se volnému času dokonce vyhýbají, neboť mají pocit, že se díky času strávenému nehonorovanými aktivitami oslabí jejich společenské postavení. A pak je zde nezanedbatelná část populace, pro kterou je volný čas nedostupnou luxusní komoditou, neboť z důvodu přežití vykonávají dvě tři práce denně.

Přesto je fotografií zobrazujících volný čas a další druhy nehonorovaných aktivit plný internet. Zdá se, že tento typ času lze v naší společnosti verbalizovat jen s obtížemi,  je možné ho však zachytit pomocí technických obrazů. S těmito obrazy, především s jejich výpovědní hodnotou, je třeba se naučit zacházet. Není nutné je verbalizovat, stačí pouze umět je ocenit a přiznat jim adekvátní společenskou hodnotu.

Obzvlášť tento požadavek se stává důležitým v otázce nepodmíněného příjmu. Někteří z nás se jistě shodnou na jeho opodstatnění. A to především s ohledem na proměny námezdní práce, na její plíživý přesun do továren na Dálném východě, její mizení vlivem robotických provozů v Evropě, či nahrazení tradiční manuální práce prací ve službách, kreativním průmyslu, pro státní instituce či cizí korporace. Čím ale chceme nahradit koncept práce vykonávanou pro mzdu, když mnozí z nás vlastně nedokážou odlišit volný čas od nehonorované práce? Těch lidských aktivit, které by mnozí z nás rádi viděli na místě ideologie honorované práce.

Přesto možná právě zde, v tomto momentu, se nachází východisko, možnost vymanění se ze společenského statutu quo. Nejprve však musíme nalézt odpovědi na otázky, co pro nás znamená dobrovolná práce pro rodinu či společnost, co pro nás znamená rekreace, lenost, prokrastinace a spánek.

Pokud nenalezneme na tyto otázky uspokojivé odpovědi, pak nemůžeme vážně přemýšlet o osvobození od námezdní práce, natož o něm hovořit.