Na úplném počátku měl být tento příspěvek o morálních očekáváních vedoucích některé umělce, kurátory, kritiky umění a kunsthistoriky k upřednostnění otevřených umělecký forem, jako jsou performance, happeningy, přednášky a sociálně angažované intervence, nad ostatními uměleckými disciplínami.

Většinou všechny jmenované k takovému postoji vede rozhořčení nad komercionalizací uměleckého světa, s jeho důrazem na objekt jako komoditu, vyžadují proto od umělecké produkce větší důraz na pozitivní sociální interakci s vnějším světem, která povede ke zkvalitnění životní situace nejen autora, ale i ostatní na které mají jeho akce dopad. A proto ono protěžování oněch umělecký disciplín. Vidí v nich možnost, jak svých představ dosáhnout. Toto přesvědčení podle mého názoru pochází od ukotvení těchto forem v rámci historie umění. Ty jsou v akademickém diskurzu většinou spojovány se snahou umělců o pozitivní změnou společnosti.

To byla moje prvotní představa. Je to ale měsíc, co jsem odeslal svou anotaci a za tu dobu jsem své úvahy rozvinul a byl jsem donucen se od původního záměru odklonit. V následujícím textu se zaměřím na téma autenticity a na jedinečnost performativních aktivit v rámci umělecké praxe.

S každým pokusem definovat si přesněji a účelněji morální předsevzetí s jakými jednotliví performativní umělci pracují, jsem se dostával k více a více všeobecným frázím o tom, co od umění očekáváme a k čemu by mělo sloužit. Opět v závislosti na konvenčním pojetí otevřených forem v rámci historie umění.

To mě vedlo k rozhodnutí zaměnit termín morálka za autenticita. [...]

Zbylou část eseje naleznete v knize Akce a reakce, můžete ji zakoupit v online knihkupectví Univerzity Palackého v Oloumoci.