12. text


V současné době se v samotných útrobách pražské výtvarné scény formuje zajímavá iniciativa. Svůj název odvozuje od článku Nulová mzda, který byl publikován v podzimním čísle A2-ky. Jeho autory jsou Jiří Ptáček, Pavel Sterec a Tereza Stejskalová. Zpátky ale k samotné iniciativě. Ta si za svůj cíl vytyčila změnu deformovaných vztahů mezi veřejností, výtvarnými institucemi, umělci, kurátory a historiky umění. Mimochodem na stejnojmennou přednášku jsem Vás zval před třemi měsíci. Nechci se zde úplně chlubit, ale v loňském létě jsem shodou okolností napsal podobný text. Nebo to také svědčí o neudržitelném statusu quo, který na zdejší umělecké scéně panuje. To spíše. Dlouhou dobu jsem především nevěděl, co s ním. Nechtělo se mi ho zde publikovat. Přece jen, jeho obsah se nehodil do mantinelů, které jsem tomuto blogu na začátku vetkl. To se ale změnilo. Takže jsem se nakonec rozhodl text tady zavěsit. Ještě jedna věc: na konci najdete video, které je ve svém NESNESITELNĚ LEHKÉM přístupu k věcem v jiskřivě intimním vztahu k aktivistickému tónu následujícího textu.


Každý můj text je jistým způsobem pokus o definováním vlastní pozice. Mohl bych to nazvat HLEDÁNÍM SMYSLU. Pokaždé se ale především jedná o osobní výpověď. Žádný z mých textů se také dosud nesnažil nabádat své čtenáře k něčemu, o něčem je přesvědčit. Tentokrát je to jinak. Nemohu si pomoct. Proto prosím o trpělivost. Přečtete si následující řádky a teprve pak s nimi zacházejte, jak uznáte za vhodné. Ano, přečtěte si je a pokud se rozhodnete nějakým způsobem reagovat – poslužte si, budu jen rád. Důvodem jejich vzniku byla a je dlouhodobá nespokojenost s tím, jak se státní a soukromé instituce chovají k výtvarným umělcům. Výsledkem tohoto permanentního rozčarování je rozhodnutí navrhnout, za jakých podmínek by výtvarný umělec měl spolupracovat s některou z mnoha institucí v České republice, které se zabývají prezentací výtvarného umění. Považujte, prosím, tento text pouze za začátek dlouhého procesu, který nás tak jako tak čeká a kterému se nevyhneme; tedy pokud chceme, aby v tomto kulturním prostředí vznikala zajímavá a inspirující díla.


Spektrum výstavních prostor se v Čechách a na Moravě v posledních dvanácti letech rapidně proměnilo. Máme státní a krajské instituce, které nebyly schopny se přizpůsobit sociálně-ekonomickým změnám, tedy najít ten správný kompromis mezi tím, co od nich očekává jejich zřizovatel, co návštěvníci a co samotná umělecká obec. Většina těchto institucí dlouhodobě degeneruje, což se projevilo na přelomu milénia a v průběhu minulé dekády vznikem řady alternativních institucí jako DOX, Futura nebo tranzitdisplay. Ty fungují za finanční podpory grantů a omezeného počtu soukromých sponzorů. Dále v Čechách máme relativně velký počet takzvaných art space. Ty lze rozdělit na dva druhy. První jsou výstavní prostory, které jsou provozovány na základě konceptu Do It Yourself. Takovým je například pražský A.M. 180. Program art space je vytvářen za pomocí dobrovolného finančního vkladu a volného času zakladatelů. V poslední době se tento druh výstavních prostor výrazně proměnil a dal vzniknout několika velmi surrealistickým uměleckým projektům, jakými jsou Galerie V Peněžence nebo Galerie V Louži.  Druhý typ art space je provozován většinou jako občanské sdružení a jeho provozovatelé vytvářejí program bez nároku na honorář. Mezi ně patří například etc galerie, Entrance Gallery, 35 m2, Fotograf a mnoho dalších.

Zmínit je třeba také nejrůznější festivaly, bienále a další občasně pořádané akce, na kterých je prezentováno výtvarné umění. Ty lze také dále dělit na dvě skupiny: za prvé na ty, u nichž je prezentace soudobého umění stěžejní aktivitou, a pak na takové, u kterých je výtvarným uměním spíš doprovodným programem. Z pohledu tohoto textu o nich ale přemýšlejme stejně: v menší či větší míře nakládají s financemi z veřejných zdrojů.


Jistým způsobem se zdejší umělecká scéna inspirovala vývojem v uměleckých centrech jako New York a Londýn nebo Paříž v druhé polovině 20. století. Protože se však zdejší podmínky pro prezentaci umění odlišují od podmínek v těchto metropolích, převzaté vzory se postupně přizpůsobily zdejšímu prostředí. Jedině tak mohly fungovat, vytvořit alternativu vůči kamenným institucím, a také nabídnout soudobým umělcům možnost prezentace.


Do tohoto spektra výstavních prostor, který se v posledních dvanácti letech tak rapidně proměnilo a rozšířilo, vstupuje umělec se svou nabídkou, která se také velmi radikálně proměnila. Přichází se závěsnými obrazy, sochami, objekty, instalacemi, dále kresbami, fotografiemi, kolážemi a také zvukovými instalacemi a videi a různě otevřenými formami umění, jakými mohou být performance, happeningy nebo třeba social engagment art. Možná právě proto se v Čechách a na Moravě po roce 1998 objevily nové formy výstavních prostor, které alternují ty dlouhodobě zavedené instituce, především ty státní a krajské.


Z mého pohledu se toto přebrání vzorů v posledních několika letech postupně uzavřelo a teď nadešla další fáze. Musíme začít přemýšlet jak dál. Nastala nejvhodnější doba, kdy je potřeba začít rozlišovat a definovat podmínky, za kterých je umělec schopen vstoupit do partnerského vztahu s nějakou z výtvarných institucí.

K těmto konkrétním myšlenkám mě vede dlouhodobá potřeba udělat si jasno ve svých nárocích na výstavní prostory. Chci přestat mít neustálý pocit, že svým konáním dotuji chod té a té instituce. Musím zároveň napsat, že mě neštve ani tak chování jednotlivých lidí, ale samotný způsob, jak se všichni v tomto systému chováme, jak se na něm podílíme. Mám skoro nám chuť napsat, že jsme jeho parazity, protože děláme několik věcí na jednou, tedy nesoustředěně, vždy na poslední chvíli.


Navrhuji proto rozdělit si instituce na dvě skupiny, na ty, které zaměstnávají a na ty které ne. V prvním případě je z mého pohledu legitimním nárokem umělce chtít po instituci peníze na produkci a vlastní honorář. Umělec by měl trval na svém právu a chtít po instituci, která má nějaký rozpočet a platí své zaměstnance, aby myslela i na něj a vyplatila mu peníze za odvedenou práci. U druhé skupiny by umělec měl být shovívavý a uvědomit si, jako společenskou službu tyto malé neziskové galerie vytvářejí a spolupracovat s nimi bez nároku na honorář.


Nechci zde rozepisovat, kolik by ta, která instituce či malá galerie měla zaplatit tomu či onomu umělci. Chci Vás pouze vyzvat k připojení se pod tuto výzvu, neboť jde teprve o začátek. Pokud přemýšlíte podobně, můžeme se sejít a pokusit zlepšit postavení umělce v tomto systému, aby měl lepší podmínky k práci a tím pádem se i se zkvalitnila umělecká produkce. Myslím, že to za to stojí.


Děkuji Tereze Stejskalové a Jiřímu Ptáčkovi.